Osamělý uhlík

Juan pravidelně chodil na nedělní bohoslužby své kongregace. Časem mu však připadalo, že kněz říká pořád totéž, a přestal do kostela docházet.
O dva měsíce později, za jednoho studeného zimního večera, k němu kněz přišel na návštěvu.
„Asi se mě pokusí přemluvit, abych tam zase chodil,“ pomyslel si Juan. Bylo mu jasné, že nemůže přiznat pravý důvod své nepřítomnosti: nicneříkající kázání. Musel si vymyslet nějakou výmluvu, a aby získal čas, přistrčil ke krbu dvě židle a začal mluvit o počasí.
Kněz na to nic neříkal. Juan se chvíli marně snažil přimět ho k řeči, a pak také zmlkl. Tiše seděli a pozorovali oheň skoro půl hodiny. Potom kněz vstal a neohořelou větví odstrčil jeden žhavý uhlík daleko od ohně. Uhlík neměl dostatečný žár k tomu, aby žhnul dál, a tak začal vyhasínat. Juan jej honem hodil zpátky doprostřed ohniště.
„Dobrou noc,“ řekl kněz a měl se k odchodu.
„Dobrou noc a děkuji,“ odpověděl Juan. „Uhlík vzdálený od ohně může být sebezářivější, a přece vzdálený od ohně rychle vyhasne.“
„A člověk vzdálený od svých bližních může být sebeinteligentnější, a přece si neuchová svůj žár a plamen. Příští neděli se vrátím do kostela,“ pomyslel si.

(Paolo Coelho: Jako řeka, jež plyne)