podle Tvých naivních nápadů, které jsi mi napsal ve svém posledním dopise, vidím, zeje
nejvyšší čas, abych Te důkladně poučil o tom bolestném námětu - modlitbě. A tu svou
poznámku, že má rada, která se týkala jeho modliteb za matku, „byla velice neštastná" -
tu sis mohl odpustit. Něco takového by neměl psát synovec svému strýci, ani mladý
pokušitel prvnímu náměstkovi odboru. Také to prozradilo, že se snažíš zbavit
odpovědnosti; musíš se naučit za své chyby platit sám. dále Úplně nejlepší by bylo, kdyby se pacient vůbec modlit nechtěl. Pokud to je dospělý človek, který stejně jako Tvůj pacient přešel do tábora Nepřítele teprve nedávno, nejlépe toho dosáhneš, když mu připomeneš (nebo způsobíš, aby si myslel, že si pamatuje), jak své modlitby v dětství jen bezmyšlenkovitě odříkával. Pak se snaž ho přesvědcit, aby se zaměřil na něco úplně živelného, niterného, neformálního a bez pravidel. Pro začátečníka to bude znamenat, že se bude snažit v sobě dosáhnout jakési zbožné nálady, se kterou nemá skutečné soustředění, vůle a rozum nic společného. Jeden z jejich básníků (Coleridge) napsal, že se nemodlil „pohybem rtů a ohnutými koleny", ale že pouze „připravil svého ducha k lásce" a oddal se „pocitu prosebné modlitby". To je přesne ten druh modlitby, který se nám hodí - navenek totiž vypadá podobně jako vnitřní modlitba, jak ji praktikují ti, kdo ve službách Nepřítele značně pokročili, a chytré a líné pacienty
tak lze dost dlouho klamat. Přinejmenším je můžeš přesvědčit, že poloha jejich těla nemá
na modlitbu vliv. Stále totiž zapomínají, že jsou zvířata a že všechno, co dělají jejich tela,
ovlivňuje jejich duše. Je legrační, že smrtelníci si nás vždycky představují, jako bychom
jim do hlav něco vkládali, ale my naopak dokážeme nejvíce, když tam něco nevpustíme.
Pokud tato metoda selže, zkus ho zmást alespoň takto: Kdykoli se lidé obracejí k
samotnému Nepříteli, jsme poraženi, ale v tom se jim dá zabránit. Nejjednodušší je
obrátit jejich zrak od Něho k nim samotným. Ať sledují svou mysl, ať se v ní snaží vyvolat
silou své vůle nějaké pocity. Pokud Ho chtěli prosit o lásku k bližním, ať se místo toho
snaží vytvářet lidumilné pocity sami k sobe, a ať si to neuvědomí. Pokud chtěli prosit o
statečnost, ať se ve skutečnosti snaží mít pocit, že jsou stateční. Když říkají, že se chtějí
modlit za odpuštení, at se snaží mít pocit, že jim je odpuštěno. Nauč je posuzovat hodnotu
každé modlitby podle toho, jak úspešně v nich vyvolá žádaný pocit; nesmí je napadnout,
jak často závisí úspěch nebo neúspěch na tom, zda se v tu chvíli cítí dobře nebo špatně,
jsou-li odpočatí nebo unavení.
Ale Nepřítel přitom nebude zahálet. Kdykoli se někdo modlí, hrozí nebezpečí Jeho
okamžité reakce. On cynicky ignoruje důstojnost svého vysokého úřadu (a důstojnost nás,
čistokrevných duchů), a ty lidské živočichy, kteří jsou na kolenou, zcela bezostyšně
zahrnuje poznáním Sebe samého. Ale pokud On zmaří Tvůj první pokus o jejich zmatení,
máme i rafinovanejší zbraň. Lidé Ho od počátku nevnímají přímo (na rozdíl od nás, kteří
se tomu naneštestí nemůžeme vyhnout). Nikdy nepoznali ten strašný jas, tu bodavou a
palčivou záři, která je základem trvalé bolesti v našem živote. Podíváš-li se do pacientovy
mysli během modlitby, nic takového tam nenajdeš. Pokud prozkoumáš ten předmět,
kterému on věnuje pozornost, zjistíš, že je to směsice mnoha různých směšných prvků.
Budou tam představy odvozené z obrazu Nepřítele z doby té nedůstojné epizody známé
pod jménem Vtělení; uvidíš tam ješte neurcitejší (asi dost primitivní a dětské) představy
spojené s druhými dvěma Osobami. Dokonce i část jeho vlastní úcty (a průvodních
tělesných pocitu) bude zhmotněna a připsána uctívanému předmetu. Znal jsem případy,
že to, co pacient nazýval svým „Bohem", bylo skutečně někde umístěno: v koutě ložnice
(nahoře u stropu a trochu doleva), v jeho vlastní hlavě nebo v kříži visícím na zdi. Ale ať
je podstata tohoto vytvořeného předmětu jakákoli, on se vždycky musí modlit k němu - k
tomu předmětu, který si utvořil on sám; ne k Osobě, která stvořila jeho. Dokonce ho
mužeš pobízet, aby tento svůj výtvor opravoval a vylepšoval a aby na něj při modlitbě
stále myslel. Pokud to někdy dokáže rozlišit a při modlitbě se vědome obrátí „ne k Tobě,
jak si Tě představuji já, ale k Tobě, jak Ty znáš sám Sebe", dostaneme se do zoufalé
situace. Jestliže on zavrhne všechny své myšlenky a obrazy, nebo alespoň plně uzná jejich
subjektivní podstatu a spolehne se na zcela skutečnou, mimozemskou a neviditelnou
Přítomnost, která je s ním v tom pokoji a kterou on sám nikdy nemůže poznat tak, jak
Ona zná jeho - pak právě tehdy může dojít k něčemu nepředstavitelnému. Ale takovému
naprostému obnažení lidské duše v modlitbe asi dokážeš zabránit - také proto, že ani lidé
po něm netouží tolik, jak si myslí. Vždyt oni vědí, že by mohli „dostat více, než si přáli"!
nejvyšší čas, abych Te důkladně poučil o tom bolestném námětu - modlitbě. A tu svou
poznámku, že má rada, která se týkala jeho modliteb za matku, „byla velice neštastná" -
tu sis mohl odpustit. Něco takového by neměl psát synovec svému strýci, ani mladý
pokušitel prvnímu náměstkovi odboru. Také to prozradilo, že se snažíš zbavit
odpovědnosti; musíš se naučit za své chyby platit sám. dále Úplně nejlepší by bylo, kdyby se pacient vůbec modlit nechtěl. Pokud to je dospělý človek, který stejně jako Tvůj pacient přešel do tábora Nepřítele teprve nedávno, nejlépe toho dosáhneš, když mu připomeneš (nebo způsobíš, aby si myslel, že si pamatuje), jak své modlitby v dětství jen bezmyšlenkovitě odříkával. Pak se snaž ho přesvědcit, aby se zaměřil na něco úplně živelného, niterného, neformálního a bez pravidel. Pro začátečníka to bude znamenat, že se bude snažit v sobě dosáhnout jakési zbožné nálady, se kterou nemá skutečné soustředění, vůle a rozum nic společného. Jeden z jejich básníků (Coleridge) napsal, že se nemodlil „pohybem rtů a ohnutými koleny", ale že pouze „připravil svého ducha k lásce" a oddal se „pocitu prosebné modlitby". To je přesne ten druh modlitby, který se nám hodí - navenek totiž vypadá podobně jako vnitřní modlitba, jak ji praktikují ti, kdo ve službách Nepřítele značně pokročili, a chytré a líné pacienty
tak lze dost dlouho klamat. Přinejmenším je můžeš přesvědčit, že poloha jejich těla nemá
na modlitbu vliv. Stále totiž zapomínají, že jsou zvířata a že všechno, co dělají jejich tela,
ovlivňuje jejich duše. Je legrační, že smrtelníci si nás vždycky představují, jako bychom
jim do hlav něco vkládali, ale my naopak dokážeme nejvíce, když tam něco nevpustíme.
Pokud tato metoda selže, zkus ho zmást alespoň takto: Kdykoli se lidé obracejí k
samotnému Nepříteli, jsme poraženi, ale v tom se jim dá zabránit. Nejjednodušší je
obrátit jejich zrak od Něho k nim samotným. Ať sledují svou mysl, ať se v ní snaží vyvolat
silou své vůle nějaké pocity. Pokud Ho chtěli prosit o lásku k bližním, ať se místo toho
snaží vytvářet lidumilné pocity sami k sobe, a ať si to neuvědomí. Pokud chtěli prosit o
statečnost, ať se ve skutečnosti snaží mít pocit, že jsou stateční. Když říkají, že se chtějí
modlit za odpuštení, at se snaží mít pocit, že jim je odpuštěno. Nauč je posuzovat hodnotu
každé modlitby podle toho, jak úspešně v nich vyvolá žádaný pocit; nesmí je napadnout,
jak často závisí úspěch nebo neúspěch na tom, zda se v tu chvíli cítí dobře nebo špatně,
jsou-li odpočatí nebo unavení.
Ale Nepřítel přitom nebude zahálet. Kdykoli se někdo modlí, hrozí nebezpečí Jeho
okamžité reakce. On cynicky ignoruje důstojnost svého vysokého úřadu (a důstojnost nás,
čistokrevných duchů), a ty lidské živočichy, kteří jsou na kolenou, zcela bezostyšně
zahrnuje poznáním Sebe samého. Ale pokud On zmaří Tvůj první pokus o jejich zmatení,
máme i rafinovanejší zbraň. Lidé Ho od počátku nevnímají přímo (na rozdíl od nás, kteří
se tomu naneštestí nemůžeme vyhnout). Nikdy nepoznali ten strašný jas, tu bodavou a
palčivou záři, která je základem trvalé bolesti v našem živote. Podíváš-li se do pacientovy
mysli během modlitby, nic takového tam nenajdeš. Pokud prozkoumáš ten předmět,
kterému on věnuje pozornost, zjistíš, že je to směsice mnoha různých směšných prvků.
Budou tam představy odvozené z obrazu Nepřítele z doby té nedůstojné epizody známé
pod jménem Vtělení; uvidíš tam ješte neurcitejší (asi dost primitivní a dětské) představy
spojené s druhými dvěma Osobami. Dokonce i část jeho vlastní úcty (a průvodních
tělesných pocitu) bude zhmotněna a připsána uctívanému předmetu. Znal jsem případy,
že to, co pacient nazýval svým „Bohem", bylo skutečně někde umístěno: v koutě ložnice
(nahoře u stropu a trochu doleva), v jeho vlastní hlavě nebo v kříži visícím na zdi. Ale ať
je podstata tohoto vytvořeného předmětu jakákoli, on se vždycky musí modlit k němu - k
tomu předmětu, který si utvořil on sám; ne k Osobě, která stvořila jeho. Dokonce ho
mužeš pobízet, aby tento svůj výtvor opravoval a vylepšoval a aby na něj při modlitbě
stále myslel. Pokud to někdy dokáže rozlišit a při modlitbě se vědome obrátí „ne k Tobě,
jak si Tě představuji já, ale k Tobě, jak Ty znáš sám Sebe", dostaneme se do zoufalé
situace. Jestliže on zavrhne všechny své myšlenky a obrazy, nebo alespoň plně uzná jejich
subjektivní podstatu a spolehne se na zcela skutečnou, mimozemskou a neviditelnou
Přítomnost, která je s ním v tom pokoji a kterou on sám nikdy nemůže poznat tak, jak
Ona zná jeho - pak právě tehdy může dojít k něčemu nepředstavitelnému. Ale takovému
naprostému obnažení lidské duše v modlitbe asi dokážeš zabránit - také proto, že ani lidé
po něm netouží tolik, jak si myslí. Vždyt oni vědí, že by mohli „dostat více, než si přáli"!
Líbá Tě Tvuj Zmarchrob
Žádné komentáře:
Okomentovat